Lenka Šulcová - LENDESIGN
Jsem kreativec na volných nohou pracující v Praze.
Inspirují mě lidé, kteří pracují srdcem. České firmy s historií i ty mladé a svěží se zajímavými projekty a produkty. Každý by měl s láskou dělat to, co ho baví. Mě baví ukázat pomocí fotografií a grafiky jejich práci ostatním.
Zachycuji okamžiky. Atmosféra na fotce je pro mě to nejdůležitější. Nikdy dlouze nepřipravuji scénu a nenutím modely do křečovitých póz. Ani prostředí na focení nehledám dlouho, dá se říct, že ho nechávám osudu.
Každý člověk je fotogenický, neexistuje špatné prostředí, špatné počasí nebo světlo. Vše je jen o úhlu pohledu a o umění najít v každé chvíli to nejzajímavější. Při focení nejsem přehnaně upovídaná. Občas se zadívám do hledáčku tak, že mluvit zkrátka zapomenu.
Je zábava vymýšlet i focení produktů. Baví mě skládat si scénu v hlavě, hledat inspirace a při aranžování si tak trochu hrát. Někdy vyhraje jednoduchost a kouzlo okamžiku a já dám produkt do rukou někomu absolutně nezúčastněnému v okolí, kdo má zrovna na sobě barevný svetr, který se mi hodí do scény, a fotka je na světě.
. . . . .
Miluju Rembrandta, Batmana, čaj, Matcha, hořkou čokoládu, jógu, běh, tučňáky, kapradí a pivoňky. Nepiji kávu, nekouřím, odmítám chemii v kosmetice. Vyznávám slow fashion a ve svém šatníku a mezi doplňky chci mít věci, které nikdo nemá (ani se neptejte, jak dlouho jsem sháněla brýle).
Všem okolo připadám tak trochu jako blázen. Proč, ptám se? Že jim schovávám cedulky se vzkazy, kam mě jen napadne, dávám nečekané dárky a polepuji věci vtipnými nápisy? To děláme přece všichni. Prostě vymýšlím, jak vykouzlím úsměv na tváři lidem, které mám ráda.
Ve slunečním i měsíčním znamení jsem Beran, takže vás asi nepřekvapí, že většinu svého života jdu hlavou proti zdi, i když je to často bolestivé a náročné. Vše chci zvládnout sama. A ačkoli ostatním ráda pomáhám, kdybych si řekla o pomoc já, brala bych to jako své selhání. A to nikdy nepřipustím.
Musím se přiznat, že na okolí občas působím trochu negativně. Často mlčím a někdy se k tomu i mračím. Jsem sarkastická (a ten, kdo mě dobře nezná, má potíže můj sarkasmus rozeznat). Neumím se neznámým lidem podívat do očí, prostě nedokážu ty své odlepit od podlahy. Vypadá to, že ostatními opovrhuji, ale já se jen nedokážu druhým tak rychle otevřít. Když je ale poznám lépe a otevřu se, snesla bych jim modré z nebe. Jsem velmi vděčná za každou pochvalu, i když se týká naprosté maličkosti. V tom okamžiku cítím vlastní sílu a nepřemožitelnost.